Život řidiče dálkové dopravy je těžký. Dlouhé, únavné hodiny na cestách, pryč od rodiny celé dny nebo dokonce týdny v kuse. Jak Mike L. vysvětluje, jsou také svědky mnoha podivných a neuvěřitelných věcí na svých mezistátních cestách. Ale Mike nebyl připraven na to, co zažil jedné letní noci na malé zastávce kamionu uprostřed ničeho... stěží místo, kde by člověk očekával ducha - pokud to tak bylo. Tohle je Mikeův příběh...
Jsem řidič kamionu a jezdím napříč všemi státy nižších 48. Čas od času vidím nějaké neobvyklé věci, ale nic se nevyrovná tomu, co jsem potkal v Palestině v Arkansasu v polovině června 2011.
Byl jsem na dlouhé cestě z Detroitu v Michiganu do Houstonu v Texasu. Tohle byl třetí den mého výletu a začínaly mi docházet hodiny řízení. Všiml jsem si zastávky/čerpací stanice náklaďáků na straně I-40, zastavil jsem se a rozhodl se, že to nazvu noční. Utíkal jsem před plánem, takže jsem se chystal mít dlouhou čtrnáctihodinovou pauzu místo obvyklých deseti.
UPROSTŘED NIKDE.
Z počátku se mi tato oblast nelíbila, ale neměl jsem jinou možnost. Koupelny byly neudržované a měly dost graffiti na stěnách, aby se klasifikovaly jako zastávka kamionu v centru města, i když jsem byl prakticky uprostřed ničeho. Byl to také malý obchod s parkovištěm pouze pro tucet kamionů. Po umytí jsem si koupil nový pracovní nůž, nějaké teplé jídlo a vydal se ke svému náklaďáku.
Seděl jsem v kapitánském křesle a poslouchal rádio, zatímco jsem jedl večeři se staženými okny a pouštěl jsem suchý vítr. Řeka Mississippi se právě začala rozvodňovat, ale více než týden nepršelo. Okolí začínalo vypadat jako Nevada víc než Arkansas.
Dojedl jsem a trochu se uklidil. Vyklouzl jsem ze sedadla a na chodník, když mě zasáhl poryv teplého větru. Došel jsem k popelnici, hodil odpadky dovnitř a začal jsem se pomalu vracet ke svému náklaďáku. Vylovil jsem cigaretu bez filtru, opřel se o štěnicí potřísněnou stranu náklaďáku a zapálil jsem si zapalovačem. Užíval jsem si kouř, když jsem sledoval západ slunce pod obzorem. Několik dalších kamionů zacouvalo na místa. Všiml jsem si jednoho chlapa, jak vycházel z obchodu s lahví piva v ruce, nervózně se rozhlížel kolem sebe a rychle přešel ke svému náklaďáku. Život kamioňáka. Každý den něco zajímavého a nového. Riskoval svou práci kvůli jednomu, mizernému pivu.
Vlezl jsem zpět do kabiny náklaďáku, upadl zpět na spací lůžko, převlékl se do pyžama a lehl si, abych si odpočinul. Neobtěžoval jsem se nastavit budík. Cítil jsem, jak se na mě vkrádá spánek, a přijal jsem ho, když jsem se unášel do světa snů.
PROBUDIT SE.
Probudil jsem se s kabinou náklaďáku, která se prudce houpala a srazila láhev s vodou, kterou jsem položila na „noční stolek“, na podlahu. Posadil jsem se zpříma, úplně vzhůru a stiskl tlačítko na rádiu/alarmu náklaďáku. Bylo krátce po třetí hodině ranní. Sáhl jsem dolů a popadl láhev s vodou, která spadla, odšrouboval jsem víčko a zhluboka jsem se napil, než jsem se divil, co tak prudce otřáslo mým náklaďákem. Pak jsem si vzpomněl: vítr. Usadil jsem se, vrátil jsem tep pod stovku a položil si hlavu na polštář. Náklaďák se znovu rozhoupal, povalil můj popelník, který jsem vložil do držáku na pohár, a znovu odhodil láhev s vodou na podlahu.
Rozsvítil jsem stropní světlo, nazul si boty a vytáhl z krabičky další cigaretu. Roztáhl jsem závěsy, posadil se do kapitánského křesla a zhasl světlo. Otevřel jsem dveře a všiml jsem si, že se značně ochladilo. Vypnul jsem náklaďák, strčil klíče do kapsy a sestoupil na chodník, abych se rozhlédl kolem.
V tuto noční dobu byla na zastávce pro kamiony pouze světla kolem benzínových čerpadel a jejich světlo se nemohlo dostat na parkoviště pro kamiony. Chvíli jsem se rozhlížel, zapálil si cigaretu... a pak si něčeho všiml. Vítr přestal foukat. Přemýšlel jsem, co způsobilo, že se můj náklaďák tak prudce otřásl. Možná zemětřesení? Věděl jsem, že v okolí Memphisu jich bylo několik hlášeno, a byl jsem pravděpodobně dost blízko, abych ucítil chvění, ale ten kývavý pohyb mi nepřipadal jako zemětřesení. Připadalo mi to, jako by vítr se silným poryvem narazil do boku mého náklaďáku.
ZJEVENÍ.
Zvědavě a opatrně jsem obešel přední část svého náklaďáku na stranu spolujezdce a podíval se dolů po délce svého přívěsu. Všiml jsem si pohybu. Nízko u země, asi čtyři stopy. Ne rychle. Použil jsem klíče k odemknutí dveří na straně spolujezdce, vyskočil jsem a popadl svou velkou baterku z úložného prostoru nad hlavou. Slezl jsem zpátky dolů a zavřel a zamkl dveře.
Kliknul jsem na světlo a posvítil na bok mého přívěsu. Asi deset stop za mým náklaďákem stála na poli mladá dívka, ale když jsem se podíval pozorněji, nebyla tam.
No, jak jsem řekl dříve, řidiči kamionů vidí každý den něco nového. Tohle bylo určitě nové. Začal jsem kráčet k zadní části svého náklaďáku a baterkou jsem prohledával pole, jestli nepátrám po dívce, kterou jsem právě viděl. Když jsem se dostal dozadu, nebylo po něm ani stopy. Musel to být trik s očima. Sakra, ještě jsem se ani úplně neprobudil. Ohlédl jsem se přes rameno. Na pumpách nejezdila žádná auta a úřednice si mě rozhodně nevšimla.
Cítil jsem, jak přichází „volání divočiny“ a moc se mi nechtělo chodit do obchodu v pyžamu. Byl jsem uprostřed ničeho a nikdo mě neviděl, takže jsem si myslel, že žádná škoda, žádný faul. Stál jsem v zadní části přívěsu a dělal svou práci, znovu se rozhlížel po té dívce (také jsem doufal, že se za něco neschovává a nesleduje, jak to dělám).
HRAJAL S NÍM.
Všechno jsem odložil a přešel k řidičově straně svého náklaďáku směrem ke kabině. Sundal jsem posledních pár potahů z cigarety a hodil ji na parkoviště, klíčem jsem odemkl náklaďák a otevřel dveře. Právě když jsem položil nohu na kapotáž, zaslechl jsem zřetelný chichot. Dívčí smích. Ustoupil jsem a posvítil baterkou. Nic.
"Tohle začíná být trochu strašidelné," řekl jsem nahlas.
"Slyšel mě," odpověděl malý dívčí hlas.
Skočil jsem dozadu od svého náklaďáku. Hlas přicházel z uvnitř kabina! Něco bylo špatně. Když jsem šel kolem, měl jsem celý náklaďák zamčený. Neexistoval způsob, že by se někdo mohl dostat dovnitř, aniž by rozbil okno. Připravil jsem se na to, že to bude přinejmenším nepříjemné setkání, udělal jsem krok na kapotáži a opřel hlavu o náklaďák.
"Je tu někdo?" Zeptal jsem se. Stiskl jsem vypínač, abych rozsvítil lůžko. Vlezl jsem dovnitř. Položil jsem koleno na sedadlo a nahlédl do lůžka.
"Dobrou noc," řekl tichý hlas, který jako by vycházel ze všech stran. Trhl jsem sebou, když jsem to slovo slyšel, a po těle mi projel chladný mráz. Sklouzl jsem ze sedadla a vstal v kabině, přičemž jsem narazil spánky o horní úložné přihrádky. Rozhlédl jsem se kolem spáče. Nikdo tam nebyl.
NĚCO... NELIDSKÝ.
Otočil jsem se a šoural se do kabiny, abych zavřel dveře, když jsem uviděl mladou dívku, jak stojí před mým náklaďákem na chodníku a dívá se na mě bez života. Ty oči, jak vidíš, nebyly určeny pro člověka. Byly určeny pro dravce a já si najednou připadal jako kořist.
Natáhl jsem se dopředu, zabouchl dveře a zamkl zámek. Rychle jsem se rozhodl, že tu po zbytek noci nezůstanu. Otočil jsem klíčkem a uslyšel jsem, jak motor mého náklaďáku ožil, spolu se známým, otravným bzučením, kterým mi měřič tlaku vzduchu říkal, že nemám dost vzduchu na uvolnění brzd. Pokradmu jsem se podíval z okna a ona tam stála – nehybně jako strom, dívala se na mě a usmívala se. Nechtěl jsem se přiblížit k oknu, dokud jsem nebyl připraven dát svůj náklaďák do pohybu. To bylo špatně a já jsem nechtěl žádnou část toho.
Ta "dívka" nebyla člověkem, alespoň už ne. Skoro jako by byla něčím tak nelidským, že by to na sebe vzalo podobu člověka. Těžko se mi to vysvětluje a je mi špatně, jen když na to pomyslím. Slyšel jsem, jak se siréna vypnula a udeřila do ventilů, aby přivedla vzduch do mého brzdového systému. Když se systém začal provzdušňovat, siréna se znovu spustila.
Kašlu na to, Pomyslel jsem si. Mám toho dost, abych se odtud dostal. Vypnul jsem spojku, zařadil rychlost a vyjel z parkoviště jako ďábel za mnou... kterým, jak jsem věděl, byl.
Podíval jsem se do svého bočního zrcátka, když jsem se chystal začít odbočovat doprava, a viděl jsem dívku omývanou v červené a jantarové záři mých světel. Usmívala se na mě a mávala. Když jsem se vrátil na dálnici, prolétl jsem výbavou tak rychle, jak mi to dovolili.
NŮŽ A POHLEDNICE.
Jel jsem asi pětačtyřicet minut, opakovaně jsem mačkal vypínač, abych rozsvítil vnitřní osvětlení, abych se rozhlédl po kabině a pražci, než jsem konečně u dalšího výjezdu spatřil zastávku většího náklaďáku. Když jsem zacouval na jedno z mála zbývajících míst, zhasl jsem světla a rozsvítil světlo v lůžku, když jsem vešel dozadu. Pak pauza.
V obchodě jsem si koupil suvenýr. Nic přepychového, jen pohlednice s obrázkem Arkansasu. Taky jsem si koupil nový nůž. Nikdy jsem ani nevyndal nůž z krabice a pamatoval jsem si, že jsem dal pohlednici do šuplíku pro úschovu. Špička čepele byla zaražena přímo do místa na I-40, kde jsem původně zastavil na noc! Čepel byla zaražena hluboko a pohlednice byla připevněna k mému nočnímu stolku!
Trvalo mi několik minut, než jsem nůž uvolnil natolik, že jsem ho vytáhl z nočního stolku. Naštěstí, když jsem pohlednici otočil, nezůstala pro mě žádná zpráva.
Dodnes nevím, co jsem viděl. Slyšel jsem ostatní kamionisty mluvit o podivných věcech, které vidí na dálnicích, amerických dálnicích a státních cestách, ale nikdy jsem se nezmínil o své zkušenosti. Vždycky jsem měl pocit, že jen když se o ní zmíním, vrátím se ke svému náklaďáku a ona tam bude sedět na mé posteli a čekat na mě.
Zahodil jsem tu pohlednici a hodil nůž do popelnice. Dostal jsem další pohlednici z Arkansasu, jen aby sbírka pokračovala. Zatím jich mám 36.
