Těžko byste hledali někoho, kdo je tvrdší než americký mariňák. Tito vojáci jsou cvičeni v boji, přežití a čelit hrozbě bezprostředního ublížení na zdraví nebo smrti. Možná ale nejsou úplně připraveni na setkání s neznámým. Vezměme si tuto zprávu od mariňáka pod jménem Reaper 3-1, který měl nečekanou a veskrze zneklidňující zkušenost s tajemným fenoménem černookých lidí. Aby to bylo ještě trýznivější, tyto černooké bytosti vypadaly jako malé děti. Tohle je mariňákův příběh.
Jsem mariňák umístěný na Tábor Lejeune, Severní Karolina. Bydlím v pěchotních kasárnách u River Road. Nedávno jsem měl docela zvláštní setkání s dvojicí černookých dětí.
Bydlím ve třetím patře kasáren, které mají otevřené chodby zvenčí a pokoje zevnitř. Stalo se to o víkendu v listopadu 2009. Byl víkend, takže téměř každý mariňák byl venku, buď doma, pil nebo spal; jen hrstka zůstala v baráku vzhůru. Zůstal jsem tam o víkendu, protože jsem byl na mizině a neměl jsem peníze, abych mohl jít ven.
Díval jsem se na film, když jsem slyšel a
Prosba
Bylo tam také to, že tyto děti měly absolutně černé oči. Nemyslím pro ně žádnou bílou ani žádnou jinou barvu – jen černou. Ale ty věci jsem odsunul a zeptal se jich, co tam tak pozdě dělají. Odpověděli tím, že je venku opravdu zima a chtějí si jít číst. Byl jsem pekelně zmatený, protože jsem nikdy nepotkal dítě, které by chtělo číst. Také tam nebyla žádná zmínka o rodičích nebo o čemkoli jiném, co byste očekávali, že řekne pár ztracených dětí.
Nemohl jsem odtrhnout oči od jejich černočerných očí; bylo to, jako by mě nasávali dovnitř. Cítil jsem se hrozně a najednou jsem se bál o svůj život, jako bych se potřeboval okamžitě schovat. Jen na mě zírali těma zatracenýma očima.
Rychle jsem se rozhlédl nahoru a dolů po ochozu, abych zjistil, jestli nejsou venku nějací další mariňáci, ale nikdo nebyl v dohledu. Otočil jsem se zpátky k dětem, které jsem si všiml, že udělaly krok vpřed ke mně. Měl jsem pocit, že mě pronásledují, jako tyhle děti, kde dravci vyrážejí na další jídlo nebo tak něco. Instinkt ustoupil rozumu a já se rozhodl poslechnout ten hlas, zavřel dveře a zamkl je.
Následujících pět minut jsem slyšel tiché neustálé klepání, než jsem uslyšel rachot mého okna a pak už nic. Druhý den ráno jsem šel za důstojníkem ve službě a zeptal jsem se ho na to a on řekl, že neslyšel o nebo viděl jsem v oblasti vůbec nějaké děti a odmítl to s tím, že jsem toho minulou noc pravděpodobně vypil příliš mnoho. Jen jsem ten večer vůbec nepil nebo něco podobného. Nevím, co nebo kdo ty děti byly, ale pochybuji, že by některá ze zdejších rodin nechala své děti toulat se v noci na vojenské základně.
Jak jsme slyšeli v mnoha jiných příbězích černoocí lidé, často žádají o pozvání dovnitř. Nesnaží se vtrhnout dovnitř... nevyhrožují... zdá se, že potřebují své cíle pouze k tomu, aby je dobrovolně vpustili do svých domovů. Za jakým účelem? Co by se stalo, kdyby jim byl povolen vstup? Kdo jsou tyto černooké bytosti?
